Blogerka Klárka: PRVNÍ DAROVÁNÍ KRVE

středa 9. října 2019

PRVNÍ DAROVÁNÍ KRVE


Ahojte! ☺

Původně jsem neměla v plánu tento článek vydávat už dnes. Každopádně v hlavě jsem ho měla už dlouho. Jen jsem čekala na ten správný moment, kdy už jej budu moc sepsat a vydat. A ta chvíle právě nastala! ☺


To, že se snažím pomáhat, kde můžu, už o mně možná víte. Angažuji se ale hlavně v různých činnostech na podporu zvířat a útulků. Přesto se snažím dělat maximum. Takže myšlenka, že půjdu hned po osmnáctých narozeninách dát krev, sídlila v mé hlavě už poměrně dlouho. Ale nebylo to úplně tak jednoduché.


Pokus č. 1 - Končím u vstupních dvěří!

 

Byla středa a já jsem se s mamkou odhodlaně vydala do odběrného centra. Ráno, sedm hodin a my stojíme u vstupních dvěří. A na nich visí rozpis, který říká, že plná krev se bere jen úterky a čtvrtky. Ostatní všední dny se chodí jen na plazmu. Super, takže dneska nic.


Pokus č. 2 - Dostala jsem se k zápisu!

 

Tentokrát mám vybraný správný den. S vyplněným dotazníkem tentokrát sama vcházím do čekárny. Když černovlasá paní vyvolá moje číslo, odeberu se k jejímu okénku. Předávám jí občanku a vyplněný dotazník.

„Jo, dobře, hm... Máte tady, že jste se v roce 2016 lěčila s -----, máte výsledky krevních testů?“
No, nemám, pochopitelně. Takže jsem čekala asi 14 dní na objednání ke své doktorce.

Tam se mi sestra snažila vzít krev. Tady je fajn podotknout, že moje žíly jsou spíš drobná témeř neviditelná vlákýnka. Tak že prý to vezme ze hřbetu ruky. No, to byl nápad!

Nejen, že se jí to nepovedlo ani tam odebrat, ale já jsem pak zůstala sedět na venkovních schodech s hučením v uších, černem před očima a motající se hlavou. Tohle fakt už nechci zažít. Fujky.

No, každopádně krev na vyšetření pořád není. Takže jsem poslána do odběrného specializovaného centra. Tam byla paní trošku šikovnější. Řekla jsem jí o svém problému s odběrem ze hřbetu ruky. Chápala mě a napíchla žilku v předloktí na první pokus. Hurá.

Čekám tedy na výsledky. Když je konečně mám, vydávám se na začátku září na odběr krve znovu. Odhodlaná, že tentokrát to už vyjde.


Pokus č. 3 - Už jsem u doktorky!

 

Ne, nevyšlo. Byla jsem totiž před týdnem v Maďarsku. Takže jsem na měsíc dočasně vyřazena ze seznamu. Pecka. Možná bych mohla ten Google občas použít no.

Každopádně mi tedy nevzali ani vzorek, ale poslali mě k doktorce projít rodinné nemoci, můj zdravotní stav a založit mi tak kartu.

Tak jsem se dostala zase o kousek dál.

Kamarádku, která tam byla tenkrát se mnou, zase poslali domů skrz nedostatek železa. Super, tak už vím, přes co jako vegetarián neprojdu příště.


Pokus č. 4 - Že by?

 

Tak jsem tady zase. Připravená, že mi konečně už vezmou tu ampuli, po jejíž analýze mi dají tabletky železa a za měsíc to přijdu zkusit znovu.

Projdu tedy přes okýnko. Úspěšně.

Jsem poslána k odběru vzorku. Klučina nevypadá moc nadšeně, když vidí má předloktí. Levé je trochu lepší, to nechává na plný odběr. Takže se jde pokusit vzít vzorek z pravačky.

Celkem to trvá, není to úplně příjemné, ale netrvá to hodinu, takže dobrý. Na to, že ty žíly jsou tam fakt šílené, to nakonec zvládl podle mě dost dobře. Navíc byl sympatický a usměvavý. Pak jsme se viděli ještě asi pětkrát. Čtyřikrát v čekárně a jednou přišel i přímo do místnosti, kde mi krev odebírali. A pořád se křenil. Říkám, sympaťák. 

Následuje cesta k doktorce, která se mnou projede kartu a vracím se do čekárny. Aha? Tak to už mě asi pryč nepošlou. Tak že by to vyšlo?

Sympatická paní volá mé jméno a informuje mě o tom, že si mám umít levé předloktí. A je to tady... Dělám co říká a pak ji následuji do odběrné místnosti. Povídá si se mnou a prohlíží si levé předloktí.

„To tam ten kolega střílí ty ruce jen tak od boku nebo co?“
„No, ta pravá je ještě horší, divím se, že to zvládl vůbec odebrat,“ odpovídám s úsměvem.

Nastává nejhorší moment celého tohoto maratonu. Paní není úplně jemná, jehlu do té ruky celkem zabořila. I když se nedívám, věřte, že to fakt cítím. 

„Nemám ji.“

Sakra... Přesně jsem čekala, co přijde. Paní jezdí jehlou pod kůží, tlačí ji stále níž. Je to teda fakt nepříjemné. Svaly na nohou mám úplně sevřené.

„Už to mám. Bolelo to, že?“ ptá se lítostně.
„No, bolelo.“

Omlouvá se mi, ale prý to jinak nešlo. Pak mi sděluje, že to neteče nějak moc, tak že budu muset dost mačkat tan „balónek“.

Teď už to bylo v pohodě. Mačkám balónek, povídáme si se „sestřičkami“ a čas utíká celkem rychle. Po chvíli je mi ohlášeno, že je odběr hotový. Čekala jsem, že to bude trvat déle, zvlášť když jsem ten proud měla slaboučký.

Paní mi říká, že jako prvodárce mě nechají déle ležet, ať se mi neudělá zle. Koneckonců nikdo z nás nemohl vědět, co to se mnou udělá.

Pomalu si sedám, dávám nohy z lůžka. Dobrý, zatím v pohodě. Minutku takhle zůstávám a pak se postavím. Dobrý, pořád v pohodě.

Paní mě doprovází do chodby. Stavuji se v okýnku pro omluvenku a pro brož. Pak jdu zpět do čekárny, kde dostávám kávu, rohlík a balíček s různými dobrotami. Naliju do sebe spoustu vody a jdu za mamkou do práce.

V pohodě. Spokojená. Hrdá. A šťastná.


Kdybych vám měla dát tři tipy, jak to zvládnout co nejlépe. Není to nic extra, ale mně to ten den pomohlo.

Hodně pijte. Před odběrem, klidně i během něj a i po něm.

Dejte si ráno rohlík a třeba i čaj s cukrem. Moje tělo tohle hodně ocenilo. Být hladová mi nedělá moc dobře, takže tohle bylo u mě dost důležité. Ale nevěděla jsem, jestli můžu něco jíst a pít něco krom vody, tak jsem to nedělala. Ale paní doktorka se mě pak zeptala, jestli si nechci dát jen suchý rohlík a čaj, že ten odběr pak nejspíš snesu líp. Tak jsem samozřejmě souhlasila. A bylo to super rozhodnutí! 

Nebojte se. Není čeho. Mně třeba pomáhala ta myšlenka, že je to pro dobrou věc, že to pomůže někomu, kdo to potřebuje. A to mi stačilo. I když jsem čekala, že to bude nepříjemné (kvůli těm žilkám, jak už jsem několikrát psala). Ale kdo v životě nezažil někdy něco trochu nepříjemného? A tohle fakt nebyla žádná hrůza. Dá se to vydržet. A pokud máte normální žíly, zvládnete to úplně v pohodě! :D



Chtěla bych zároveň tímto článkem ukázat hned na několik věcí. Za prvé chci říct, že to, že jste vegetariáni nemusí nutně charakterizovat vaši zásobu minerálů, vitaminů apod. Jsem toho důkazem. Pokud nad tím jídlem trochu přemýšlíte a nejíte jen salát a hranolky (například), můžete mít i víc železa než masožravec. Všechno má vždycky více úhlů pohledů. Takže ano, i vegetariáni mohou mít zdravé a silné tělo, které funguje a nic mu nechybí.

Za druhé bych vás tímto chtěla namotivovat. Pokud jste zdraví a nedělá se vám při normálních odběrech špatně, prosím, běžte darovat. Ty podmínky jsou celkem striktní, prostě musíte být fakt zdraví, jsou tam různá omezení a podobně. Pokud jsou tedy vaše tělo i mysl natolik silné, že se mohou k odběru dostavit, udělejte to.

Za třetí, nevzdávejte to! Vidíte mou cestu? Byla jsem v té budově třikrát před tím, než jsem se dostala k samotnému odběru. A to jsem ještě lítala po doktorech a sestrách, aby mi mohli udělat odběr a uzavřít tři roky starou léčbu. Byla jsem prostě odhodlaná, že to zvládnu. A zvládla. A i přes to, že i v budoucnu to bude kvůli slaboučkým žilkám horší a více nepříjemné, někdy se prý odběr nemusí ani uskutečnit, protože prostě „žíla nebude mít svůj den“, budu chodit dál. Protože pokud můžeme nějakým způsobem pomoci, měli bychom. A ne jen kvůli lenosti nebo chvilce nepohodlí se raději do ničeho nepouštět...

Čtvrtá myšlenka bude vlastně věnovaná mému tělu. Za to, jak v pohodě ten odběr zvládlo. Neudělalo se mi zle ani při nabodávání té žíly, ani pak, dokonce mám to předloktí nateklé jen trochu, modřinka je malá, jen teda ten vpich je celkem velký. Ale to nikdo moc ovlivnit nemohl. Jsem vděčná za to, jak silné a hlavně zdravé tělo mám. Za to, v jakém souladu žijeme, jak spolu fungujeme a jak si rozumíme. Jsem šťastná za to, že ze svého zdraví můžu dát část těm, kteří takové štěstí neměli, nemají a nebo třeba mít nebudou. Děkuju!

Na závěr bych ráda znovu zdůraznila: Pokud jste zdraví a schopní darovat krev nebo plazmu, kostní dřeň nebo cokoliv jiného, prosím, udělejte to. Můžete tím zachránit život. Kdybyste na místě toho, kdo to potřebuje, byli vy, váš partner nebo dítě, přáli byste si, aby existovali lidé odhodlaní dát ze sebe část někomu druhému.

V blízké budoucnosti se chystám zapsat do Registru dárců kostní dřeně, možná někdy zkusím darovat i plazmu. A třeba někdy v budoucnu, po dětech, ze mě bude i dárkyně vajíček. Ale to je ještě daleko.☺


A co vy? Darujete? Chcete jít? Půjdete? ☺

Blogerka Klárka

10 komentářů:

  1. Tyjo, klobouk dolů. U odebírání krve obecně omdlím skoro pokaždé a mdloby na mě šli už jen při čtení napichování žíly :D každopádně je tento článek výborný. Rady jsou v tomto případě vždycky potřeba a doufám že hlavně někoho nakopne tam jít. Já bohužel nemám krev v pořádku takže jsem mimo.... Ale vždycky obdivuju každého, kdo to toho jde. Zdraví si člověk nekoupí, ale takto se nad ním dá aspoň trochu vyzrát :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! ☺
      Taky jsem si říkala, jestli nebude ten popis na někoho, komu tohle nedělá dobře, moc. :D
      A třeba to někoho opravdu namotivuje. Bylo by to super! ☺

      Vymazat
  2. Obdivuji tě už jen proto, že jsi se na to nevyprdla a nenechala se odradit těmi komplikacemi ��
    Dost mě článek pobavil �� a samozřejmě i namotivoval.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! ☺
      Chtěla jsem to psát odlehčeně, aby to nebylo takové suché popisování. Tak se to asi povedlo! ♥

      Vymazat
  3. Teď to neber nijak zle, ale opravdu sis měla před odběrem něco málo přečíst. U krve i plazmy je nutnost den předem, v ten den a den poté mít zvýšený příjem tekutin (o 1-2l více než normálně). Také jsem si myslela, že se má chodit na lačno, ale to je jen na odběry kvůli výsledkům. Je mnohem lepší se najíst, aby Ti pak nebylo špatně. Nejsem si jistá, jestli je to i u plné krve, ale když jsem chodila darovat plazmu, tak také jsem ty tři dny kolem musela omezit tuky, nepít bylinkové čaje, kávu a necvičit. A taky dbát na zvýšený obsah bílkovin v ten den a poté. Není to taková sranda, jak se může zdát. Pak jsou tu teda lidé, co to neřeší a vše je ok. Já všechno dodržovala, ale stejně jsem to fyzicky nedávala :/ Vždy mi bylo během či po odběru zle a do dvou dnů jsem onemocněla. Ale sbírám odvahu zkusit tu krev, protože mé krevní skupiny je velmi málo. Je super, že o tom píšeš, aby se to dostalo do povědomí ♥ Je to potřeba, dárci chybí. Přeji mnoho dalších úspěšných odběrů :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec to neberu zle. ☺
      Ano, zjistila jsem to hned v ten moment, kdy mi to tam doktorka vysvětlila. Mohla jsem si to dohledat, ale měla jsem zafixované, že odběry jsou pouze na lačno. Teď už vím, že pokud to není skrz rozbory a výsledky, není to třeba. I proto jsem to vepsala do těch tipů.
      U krve jsem si podmínky skrz alkohol a tučná mastná jídla četla, neboj. Týká se to dvanácti hodin před odběrem.
      S tekutinami je to tak, že den před odběrem se má pít 2-3 litry. Což je u mě úplně běžné. Stejně jako půl litru tekutiny ráno. Takhle já funguju normálně. ☺
      Podmínky jsem si prolítla, ale to, že nemusím jít na lačno, jsem asi přeskakovala, nebo nevím. :D
      Každopádně jsem to zjistila brzo a bylo všechno v pohodě. A aspoň už budu příště vědět. A ostatní třeba taky. ☺

      Vymazat
  4. Paráda :) také jsem chtěla jít, ale bohužel nesplňuji všechny podmínky :( tak snad později.

    Nela z blogu Růžová rtěnka

    OdpovědětVymazat
  5. Já obdivuji každého, kdo tohle dělá. Já už od malička mám strach z doktorů a z jehel ještě víc. I když mám jít jen na obyčejnou prohlídku, tak z toho minimálně 2 dny předem nespím jaké mám z toho nervy a vadí mi třeba i lékárny. Mám v sobě zkrátka už od mala nějaký blok. Pamatuji si, jak jsem i jako dítě se vždycky držela plotu a brečela, že k tý doktorce zkrátka nechci :D Přitom mi nikdy nic zlého nedělala.

    OdpovědětVymazat