Blogerka Klárka: DVĚ KŘÍDLA NAD PROPASTÍ

úterý 25. září 2018

DVĚ KŘÍDLA NAD PROPASTÍ


Ahojte! ☺

Pokud jste četli článek o dovolené na Slovensku, víte, že byl posledním prázdninově-výletovým článkem. Ten dnešní bude ale taky o cestování. Jen ne o prázdninách. S přítelem jsme se totiž přihlásili do jedné blogerské výzvy, týkající se kempování. Podle fotky už jste možná někteří poznali, že jsme se vydali k Macoše. A co všechno jsme zažili a jak jsme se s výzvou popasovali se dozvíte níže! ☺


Nejprve ve stručnosti napíšu, o jakou výzvu se vlastně jednalo. Abyste si nemysleli, že jsem někde na internetu viděla pokyn blogerkám: „Vemte stan a jeďte na výlet!“ a my jsme to opravdu udělali. Takhle to totiž nebylo. Nebo - ne tak úplně...
Ve skupince pro naši komunitu vyvěsila jedna blogerka nabídku zapojit se do její vlastní výzvy. Ta spočívala v tom, že vám předá nebo pošle stan spolu s cestovatelským deníkem a vy s nimi někam vyjedete. Stan poslouží pochopitelně k přenocování, cestovatelský deník pak k záznamu celého výletu. Po návratu se stan i s deníkem pošle dál. A takhle bude putovat až do konce října, tuším. V listopadu se pak zúčastněné blogerky (nebo blogeři) sejdou a vyhodnotí se nejlepší zážitek. Vítěz pak dostane onen stan. Pro představu, koukali jsme na internet a našli jsme cenu kolem 6 000 Kč! Což jsme ani netušili, když jsme se přihlašovali. Prostě nám ten nápad přišel super, tak jsme se stali jeho součástí. Každopádně výherní cena je tedy parádní! A aby toho nebylo málo, další dvě místa jsou ještě ohodnocena poukazy na nákup sportovního oblečení! ☺


Myslím, že je nejvyšší čas přestat rozebírat výzvu samotnou a ponořit se do výletu samotného. Jak už jsem tedy psala, rozhodli jsme se vyjet k Macoše. Není to od nás přes celou republiku a na dvoudenní výlet je to tak akorát. Takže jsme u nás v sobotu ráno sedli na vlak a jeli směr Prostějov.
Tam jsme měli na přestup na autobus asi 15 minut. Což by bylo v pohodě, kdyby vlak na naší zastávce už neměl zpoždění asi 5 minut a v průběhu cesty ještě nějaké nenabíral. Takže jsem byla celá napjatá, jestli to stihneme. Očima jsem hypnotizovala tabuli s plánovanými příjezdy a aktuálním časem. Naštěstí se zadařilo, zpoždění se postupně snižovalo a my jsme autobus stihli parádně.
Dorazili jsme do Ludíkova, odkud nás čekalo šestikilometrové ťapání do kempu. Prošli jsme vesničkou, minuli pole... Když vtom jsme se museli zastavit. Na naší trase byla značka: „Zákaz vstupu na staveniště mimo pracovníky...“ Co teď? Chvilku jsme váhali, jestli to obcházet někudy, kde to neznáme a kde to může být několikrát delší, nebo to prostě risknout. No hádejte, co jsme asi udělali. Pronesla jsem, že v sobotu stejně nikdo nepracuje a pokračovali jsme po rozkopané cestě. Respektive po poli vedle, aby to nebylo tak nápadné. Ušli jsme pár set metrů, když proti nám vyjelo nákladní auto. Aha, nikdo nepracuje, Klárušo! Tak možná u vás! Každopádně jsme pokračovali dál. Došli jsme na místo, které bylo celkem zabarikádované a kde jezdilo jedno auto za druhým. Na další pole už se nedalo vejít...
Naproti nám byla ale vidět vyježděná cesta k nějakému domu. Tak říkám: „Tam to určitě půjde projít.“ Přítel mě mlčky následoval. Dorazili jsme ke starší budově, jakž takž oplocené. Připomínala mi malou farmičku s pár slepicemi. Nikoho jsme ale neviděli, tak jsme pokračovali dál kolem domu ve směru naší cesty. To už byl přítel celkem nervózní. Já jsem převzala tak nějak roli vůdce a věřila jsem, že nás odtamtud vymotám. Což nakonec nebylo až tak těžké, protože na konci pozemku, ke kterému jsme docházeli, už nebyl plot. (Je to strašně málo pravděpodobné, ale pokud by se tento článek náhodou dostal k majiteli pozemku, moc se omlouváme, že jsme vám tam takhle vlezli a doufáme, že nám to prominete... ☺)



Po zbytek cesty do kempu už se nestalo nic zásadního. Po cestě jsme si dali v jedné hospůdce oběd a pak už jsme dorazili do kempu Relaxa.





Stan jsme měli postavený v podstatě hned. Chvilku nám tedy trvalo, než nám došlo, že ty kovové tyčky, které tvoří základ konstrukce, jsou spojené schválně a stačí je jen roztáhnout od sebe a zapíchnout do země. Stejně tak zabralo nějakou minutu i to, jak na ty tyčky správně navléct zbytek stanu. Pak jsme si všimli, že se stačí řídit barvami. Po tomhle zjištění jsme měli stan postavený hned. Když se nad tím zamyslím, je to opravdu dobře promyšlené. Jinak dalším jeho plusem je rozhodně i jeho váha, je lehoučký, což je na výlety obrovská výhoda! ☺ (Kdyby vás zajímalo víc informací, najdete je TADY. ☺)



Vzhledem k tomu, že jsme teprve kolem půl čtvrté stavěli stan, začala naše cesta k Macoše celkem pozdě. Než jsme se dopravili různými spoji ke Skalnímu mlýnu, bylo skoro šest hodin. A to jsme to měli k propasti ještě něco málo přes pět kilometrů. Což nebylo úplně ideální. Ale co... Chtěli jsme dobrodružství, máme ho mít! Nasadili jsme celkem tempo a kolem sedmé hodiny jsme dorazili nad Macochu.





Udělali jsme jen pár rychlých fotek, abychom se nevraceli úplně za tmy, protože zpět do kempu to bylo asi 8 kilometrů. Což o to, vyfotit propast byla brnkačka, ale nás? To vyšlo asi na 10. pokus. (Což je mimochodem pořád fajn, protože jsem měla v hlavě ještě pár dalších variant podobných fotek, jejichž pořízení, tak, aby byly podle mých představ, by ale zabralo asi tak hodinu. Nakonec jsem se tedy smířila s jednou pěknou fotkou „dvou křídel nad propastí“ a dala jsem přednost návratu relativně za světla.) Když jsme Macochu opouštěli, bylo kolem čtvrt na osm.





Příchod do kempu jsme stihli před devátou hodinou. Většinu cesty jsme šli za šera, ale poslední asi dva kilometry už jsme si museli svítit baterkou, protože už byla fakt tma. Po příchodu jsme se zvládli už jen převléct, dát vědět domů, dát si odměnu v podobě nějakého slaného křoupání a zalehli jsme. Unavení, ale svým způsobem spokojení. Pro nás tak byl tento den opravdu výzvou! ☺



Celý výlet skončil v neděli, kdy jsme ráno kolem desáté hodiny zabalili stan, dali si snídani a vydali se na autobusy a vlak, kterými jsme se dopravili domů.



Tak takhle jsme se s výzvou popasovali my. I když to bylo fyzicky dost náročné, vzhledem k únavnému cestování a počtu kilometrů, které jsem měli v nohách, užili jsme si to. Jen tak bychom tohle totiž nezažili. Sama za sebe jsem ráda, že jsem do toho šla a těším se na další podobné příležitosti. A stejně tak se těším, až v listopadu poznám blogery, kteří se do této akce také zapojili! ☺

No a jak se náš výlet líbil vám? A byli jste se někdy podívat na Macochu? ☺

Blogerka Klárka

8 komentářů:

  1. Tak to jste dobří! Já bych se v lese někam jít bála, jsem poseroutka :D :D Na Macoše jsem byla asi před 6 lety, máme to relativně kousek a vždy navštívíme při této návštěvě i další jeskyně :) Ráda slyším, že jste si výlet s přítelem užili ♥ Vypadáte opravdu spokojeně a ta fotka je moc hezká a originální :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jsme šli večer lesem jen kousek, ale úplně příjemné to nebylo, no. :/ :)
      Tak to je super! 😊 My jsme toho tolik nestihli. Ale je tam krásně! 😊
      Děkujeme moc, Míšo! Umíš potěšit! ❤

      Vymazat
  2. Nádherný článok a fotografie <3 Tiež by som sa rada vydala na takúto cestu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! 😊
      Tak třeba někdy vyrazíš! 😊 I když teď v těch teplotách už nevím, nevím. Možná raději příští rok, kdy si to užiješ víc. :3

      Vymazat
  3. Já mám Macochu spojenou se školními výlety na základní škole... měla bych se tam jet zase podívat, oživit vzpomínky.. :D :)

    FIT MADDIE

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je pěkná spojitost, ne? :3
      A určitě, s tím souhlasím! 😊

      Vymazat
  4. Pěkný výlet :)
    já jsem na Macoše byla někdy hodně kdysi s rodiči. Už si bohužel ale nepamatuju žádný detaily :/

    Little Dreamer

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme! 😊
      Tak třeba se tam zase někdy vypravíš a tentokrát už si je zapamatuješ... 😊

      Vymazat