neděle 23. října 2016

MOJE RODINA /SOUTĚŽNÍ TEXT


Ahojte!☺

Ano, já vím, já vím... Nějak opravdu není čas na psaní, i když mi to chybí. Nemám místo v hlavě na vymýšlení témat, na uvažování nad nimi, zkrátka na nic jiného než na školu a povinnosti. Mrzí mě to, snažím se, ale je to fakt náročné. Myslím, že nejsem jediná, tak věřím, že to pochopíte. Dneska vám sem publikuji „alespoň“ svůj text do soutěže Moje rodina, kterou pořádá knihovna v mém městě. Doufám, že se vám bude líbit a že se podělíte o názor!☺

Ještě bych ráda poděkovala mému kamarádovi, který mě částečně inspiroval, propůjčil jeho jméno a poskytl svou fotku, která je neodmyslitelnou součástí mého příběhu! Děkuju!☺


 Je pátek, sedm hodin večer. Vracím se se svou mámou domů z práce a ze školy. Studuji třetí ročník na místní průmyslové škole. Přejíždíme zdejší kopec obklopený loukami a lesními ostrůvky a povídáme si o dnešním dni. Mamka má překvapivě dobrou náladu, v práci jí šlo všechno od ruky, nikdo ji nenaštval ani nerozhodil. Směje se a vypráví mi o plánech, které má nachystané na víkend. Dívám se na její rozzářenou tvář a poslouchám ji. Takhle jsem ji dlouho neviděl. Zhruba před rokem nás opustil otec a ji to hodně sebralo. Pak se ale dala do kupy a našla si nového přítele, Pavla. Já i moje osmiletá sestra jsme ho přijali jako součást naší rodiny. S otcem se nevídáme, nemá o to zájem. A abych se přiznal, ani já ne. Podvést ženu a nechat ji samotnou pečovat o plnoletého kluka a malou holčičku? V mých očích klesl hluboko, je to pro mě zbabělec, rozhodně ne chlap, a už vůbec ne můj otec... Když mi povyprávěla o celém víkendu, na okamžik se na mě otočila a zeptala se, jak jsem se měl.
„Dobře..“, odpověděl jsem stroze a otočil jsem hlavu zpět k čelnímu sklu. „POZOR!“
To bylo to poslední, co jsem zakřičel před tím, než  se těsně před našim autem objevila srnka. Mamka prudce točila volantem vpravo a marně zkoušela brzdit. Dostali jsme smyk a...

Když jsem otevřel oči, všude houkaly sirény a problikávala světla. Naše auto bylo čelně srolované o mohutný strom na krajnici. Hlavu jsem měl otočenou k řidiči. Mamka, ač celá zakrvavená, byla při vědomí. Natáhla ke mně ruku a stiskla ji v té své. Pak se mi před očima zatmělo.

Začal jsem přicházet k sobě. První, co jsem zaregistroval, byl pach dezinfekce. Všude. Zvedal se mi žaludek. Všechno mě hrozně bolelo, necítil jsem nohy, ruce, nemohl jsem otevřít oči. Byl to hrozně nepříjemný pocit.
„Radku?“ uslyšel jsem slaboučký hlas po chvíli.
Nereagoval jsem, nešlo to...
 „Ráďo? No tak, Ráďo,...“ prosil mě hlas mojí mámy.
 Posbíral jsem všechny své síly a otevřel jsem oči.
 „Miláčku, je mi to tak líto... Hrozně mě to mrzí...“ složila se mi na hrudník a brečela. Chtěl jsem jí odpovědět, ale nemohl jsem. Cítil jsem se hrozně bezmocně. Nemohl jsem ji uklidnit, obejmout, vůbec nic...
 Udělal to za mě ale někdo jiný. Pavel ji chytil za ramena a jemně zvedl z mého lůžka. Až teď jsem si ji mohl lépe prohlédnout. Hlavu měla kolem dokola obvázanou bílou látkou. Bradu a tváře celé rudé. Oči otéklé a napuchlé, jako z několika probděných nocí plných pláče. Krk samý šrám, ruce, nohy, všechno pohmožděné. Ale stála vedle mé postele a jediné, co ji trápilo, byl můj stav.
Cítil jsem, že se mi zavírají víčka. Nechtěl jsem to, ale tělo bylo silnější než vůle. Upadl jsem zase do temnoty.

Když jsem je ale znovu otevřel, cítil jsem se silnější. Pokoj byl prázdný, nic jsem neslyšel. Pomalu jsem zkoušel hýbat jednotlivými prsty na rukou. Bezva, tohle jsem zvládl. Pootočil jsem i hlavu, pár centimetrů vlevo i vpravo. Po chvíli jsem uslyšel otevírající se dveře. Vešla do nich mamka, Pavel i malá Kristýnka. Ta, když mě uviděla, rozběhla se ke mně. Pavel ji ale pevně držel za ruku.
 „Já chci za Ráďou!“ vzdorovala.
 „Musíš pomalu, není mu ještě dobře, víš? Vysadím tě za ním, ale opatrně, ano?“ odpověděl jí.
 Malá Kristý přikývla a Pavel mi ji posadil k bokům. Opatrně se nade mě naklonila a objala mě kolem krku. Ucítil jsem bolest v zátylku, sykl jsem a sestřička se se zděšeným výrazem posadila zpátky.
 „Budeš v pořádku, že ano?“ ptala se mě starostlivě.
 Přikývl jsem a ona se na mě mírně pousmála. Pak ke mně přistoupil mamčin přitel, pohladil mě po vlasech a malou holčičku zase vzal a opustili místnost. Maminka ale ne.
 „Ráďo...“ začala větu a já jsem poznal, že sotva drží slzy. Položila mi ruku na tu mou a já jsem ji malíčkem zachytil za její. Odměnou mi byl překvapený šťastný pohled a pusa na čelo.
 „Hrozně mě to mrzí, miláčku. Nechtěla jsem... Nezvládla jsem řízení... Odpusť mi to...“
 Usmál jsem se na ni. Nebyla to její vina. Udělal bych na jejím místě úplně to samé.
 „Budeš v pořádku, zlato. Bude to dobrý. Slibuju,“ mluvila ke mně se slzami v očích rozklepaným hlasem.

 Strávil jsem v nemocnici ještě dalších pár dní v tomto stavu. Postupně jsem zlepšoval pohyby hlavou, začal jsem mluvit, hýbat rukama. Cítil jsem se líp. Mamka, sestřička i Pavel u mě trávili několik hodin denně. Povídali si se mnou, hráli jsme různé karetní hry, jedli čokoládu a ovoce. Dny mi utíkaly pomalu, jen když jsem ležel na pokoji sám. Ale uklidňoval mě pocit, že za mnou má rodina zase ten den přijde. Trápila mě ale jiná věc. Za celou dobu se mi nepovedlo pohnout nohama. Ani jednou. Žádný pohyb prsty, kotníky, ničím... A co bylo ještě horší, dokonce jsem je ani necítil! Když za mnou po několika týdnech přišla doktorka s vysvětlením, sesypal se mi svět...

 Nebudu chodit... Už nikdy... Mám narušenou míchu, centrum, které ovládá právě dolní končetiny. Strávím zbytek života na vozíku... Nechtělo se mi žít, nechtěl jsem takhle zničit život sobě i své rodině...

 Teď je to přesně rok, co se pohybuji na vozíku. Moje rodina při mně zůstala. Celou tu dobu. Kdykoliv jsem cokoliv potřeboval, byli tu pro mě. Nenechali mě v tom samotného. Jejich láska ke mně se ani trošku nezměnila. Pořád jsem ten Radek, který se před devatenácti lety narodil. Pořád jsem ten Radek, kterého milovali. A pořád jsem ten Radek, který miloval je!


Blogerka Klárka

8 komentářů:

  1. To je opravdu silný příběh, mám slzy v očích, když ho čtu. V jediné vteřině se změní celý život. Jsem maminka, mám syna a osmnáctiletou dceru. Dovedu si představit pocity té maminky.....přeji hodně sil celé rodině a Radkovi sílu. Život bude těžší, ale může být stejně krásný.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že tě podání příběhu dojalo. Toto téma je hodně silné i samo o sobě a málokoho nechá v klidu. Radkovi vzkaz určitě vyřídím! ☺

      Vymazat
  2. Úžasný příběh, mám husinu a v očích slzy. Také mám kamarádku na vozíčku a přesně vím co cítí rodina a hlavně kamarádi.=)
    Radkovi přeji hodně sil.
    =)
    Majdalenka z blogu :http://odzacatku.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, splnil to, co měl! ☺ Vzkaz mu vyřídím! ☺

      Vymazat
  3. Velmi silný článek,rozbrečela jsem se u něho. Vubec si nedokažu přestavit,co bych dělala kdyby se to stalo mě. Radkovi i jeho rodině přeji hodně sil :)

    OdpovědětVymazat
  4. Je to síla, jak se dokáže člověku obrátit ze sekundy na sekundu život na ruby..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tady se projevuje, že život se neměří v letech, ale v malých chvílích...

      Vymazat