pondělí 8. srpna 2016

JÁ A MŮJ SKVĚLÝ ORIENTAČNÍ SMYSL


Ahojte!☺

Opět vám přináším článek ze svého života. Tentokrát o tom, jak jsem se včera sama vydala po stezce v Rakousku a málem jsem nedošla domů...

Ne, to přeháním. Pořád jsem se ještě mohla otočit a vrátit se tou stejnou cestou zpět... Ještě abych se tu někde ztratila. S mobilem, který odmítal najít signál. A ještě po sedmé hodině večer. No to tak! :D A kam jsem se to vlastně vydala? 

Něco málo před šestou hodinou večer se mě strejdova přítelkyně zeptala, jestli se nechci jít někam projít. Většinou bývám unavená z pomáhání v penzionu nebo chodím cvičit. Tentokrát mi ale zbyla energie a nechtělo se mi jít posilovat, tak jsem odpověděla, že půjdu.

Oblékla jsem se, vzala si sáček na případné nálezy hub a vyšla jsem. Plánovala jsem, že budu tak za hoďku zpátky, ale nakonec to dopadlo jinak. Šla jsem po cestě podél lesíka, když na mě začaly svítit oranžové hlavičky másláků. Muselo jich tam být opravdu hodně, protože i já, která je jinak v lese slepá jak patrona, jsem jich viděla poměrně dost. Takže jsem se ještě při chůzi skláněla k zemi a sbírala houby.



Po pár krocích jsem uslyšela kravské zvony. Nevěděla jsem, jestli jsou nade mnou nebo pode mnou. Chvilku na to jsem to ale zjistila. Jedna velká šedá kráva stála přímo na cestě a druhá krémová kousek nad ní. Věděla jsem, že jsou tady přátelské a zvyklé na lidi. Nikdy ale nevíte, co se jim honí hlavou a co jim zrovna přelítne přes nos. Nastavila jsem ruku dlaní k ní a nechala ji přiložit na ni tlamu. Tahle byla klidná, tak jsem se odvážila ji pohladit mezi rohama a jemně poplácat na krku. Maličko strach jsem měla, ale když jsem viděla, že na sebe nechá sáhnout, uklidnila jsem se. Obešla jsem ji a minula rodiče s dítětem, kteří se po spatření kravičky netvářili zrovna nadšeně! :D



Když jsem sešla k asfaltce, která mě měla dovést domů, najednou se mi nechtělo. Byla jsem venku teprve chvilku... Pak jsem si uvědomila, že někde kousek musí být stezka přes kopce, která mě přírodou dovede až k našemu penzionu. Jenže je to dál nebo se musím vrátit? Ne, zpátky určitě ne, to by bylo moc blízko... A tak jsem se vydala na opačnou stranu od Ventu, směrem ke kratičkému tunelu. Před ním musí být ten výlez.

A ono prdlajs. Před tunelem nebylo nic. Jen samé strmé skály a vodopádek. Noo, co teď? Půjdu ještě kousek dál, musí tam být nějaká jiná cesta. Při nejhorším se vrátím.



Prošla jsem tunelem a hle! Pár metrů za ním jsem narazila na rozcestník, který ukazoval směr na Vent. Super! Prostě půjdu po červené, nemůže to být tak těžký! 

Ehm, co jsem si to myslela? Ušla jsem asi 300 metrů po značce, když jsem další nemohla najít. Ale přede mnou jsem viděla vyšlapanou pěšinku, tak jsem si řekla, že tady stejně jiná cesta není, tak půjdu tudy a určitě narazím na další značení. Po asi 80 metrech, kdy jsem se ocitla v křáčí, jsem usoudila, že bude asi něco špatně. Našla jsem tam tak akorát hříbek. Jo a bahno, do kterýho se mi povedlo stoupnout a zaprasit si celou botu! Super, Klárušo! :D

No, s menším stresem jsem se teda otočila a začala se vracet zpátky. Pak jsem najednou zahlédla červenou lavičku pár metrů nade mnou. Ty se dávají na stezky, aby si mohli turisté odpočinout. Tak jsem se vyškrábala borůvčím do strmého kopce. A hádejte co? Ta lavička byla stará, napůl rozbitá a dávno nepoužívaná. Takže jsem se zase div ne po zadku dostala zpět dolů. Tam jsem si řekla, že se vrátím k poslední značce a pokud neuvidím další, půjdu zpět tou cestou, kterou jsem přišla.

Nevím, kdo tam tu potvoru během mé nepřítomnosti nakreslil, ale když jsem došla tam, kde jsem viděla poslední červenobílý obdélníček, najednou jsem objevila další. A pak další. A další. Vynořila se mi úzká pěšinka, po které jsem opravdu došla tam, kam jsem chtěla. Po cestě jsem ještě sbírala hříbky a scházela jsem směrem k asfaltce. 

Se sáčkem plným hub jsem procházela vesničkou. Měla jsem pocit, že lidé kolem mě nikdy neviděli holku s houbama nebo co. Připadalo mi, že má každý potřebu si můj sáček prohlížet. Ale dobře, když je to baví...

Když jsem míjela Info centrum, pán za sklem se na mě podíval pohledem „Hmmm, dobře ty!“  já mu odpověděla úsměvem. Když jsem si pak po zbytek cesty domů vybavovala ten výraz, musela jsem se culit.

Domů jsem došla chvilku po třičtvrtě na osm. Strejdově přitelkyni jsem položila sáček na linku. Taky byla celkem překvapená. Odkrájela jim nožičky a dneska jsme z nich měli dobrou houbovou omáčku! 

Ucabrtaná jsem sešla schody do pokoje, kde jsem odcvičila cvik z AdoreTheCore výzvy od Blogilates, umyla se a zalezla si do postele. Tam jsem si otevřela RAW proteinovou tyčinku Vivo bar s příchutí Salty one, kterou mi tu (ještě s příchutí Chocolate heaven) nechala mamka. A jak u mě obstála? 

Kdybych ji měla ohodnotit na stupnici 0 až 10, byla by někde u -1. Horší tyčinku jsem asi ještě nejedla. Ten kmín a sušená rajčata tam... Ne, opravdu ne... Tahle není pro mě. Nechci při každém kousnutí cítit kmín. Když budu chtít žvýkat koření, tak si ho nasypu do pusy a nebudu si kvůli tomu pořizovat tyčinku. Pokus sladit slanou chuť rajčat a sladkou chuť datlí opravdu nebyl dobrý nápad. Buď jedno a nebo druhý. Tohle se výrobcům opravdu moc nepovedlo. Na druhou stranu, mojí mamce právě tahle kombinace chutnala, protože to bylo něco nového, neobvyklého a ona má koření a sušená rajčata ráda. I ta kombinace jí sedla. Já mám bohužel o dobrých tyčinkách jinou představu, takže teď už jen upřímně doufám, že ta čokoládová bude lepší! ☺



Tak jo, teď jsem si zakritizovala a hned je mi líp! :D Vyjádřila jsem svůj názor a kritika byla oprávněná. A vy alespoň víte, co si nekupovat! Protože mi po snědení tohohle výtvoru nebylo úplně nejlíp! :D

No, myslím, že by už to moje vykecávání stačilo. I s mým (mizerným) orientačním smyslem jsem nakonec došla domů. A ještě s plným sáčkem hub. Tak příště zas, ne? :D

Blogerka Klárka

8 komentářů:

  1. Já mam orientační smysl na nule :D Dokázala bych se ztratit všude :D Ještě že jsou v mobilech ty gps :D Ale nedávno jsem šla do lesa fotit, jen tak s fotákem, bez mobilu, cestou zpátky jsem špatně zahnula, ale uvědomila jsem si to včas, tak jsem se vrátila a domu trefila :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To máme my holky asi v genech! :D Ale pak použijeme ženský instinkt a poradíme si! :D

      Vymazat
  2. Môj orientačný zmysel je tiež niekde na bode chcem ísť doľava a ukazujem doprava, no ešte nikdy sa mi nepodarilo nejak zvlášť zablúdiť. Obvykle aj keď som zliezla z cesty, vždy som sa nejako dostala domov. Aj na neznámom mieste. Len raz to bolo také fakt na hrane, keď sme sa v noci rozhodli ísť na skalu Sivec. Tma jak v r..i, ani mesiac a hviezdy nebolo vidieť, my sme so sebou nemali nič, lebo to bol asi taký impulzívny nápad, že sme sedeli pri ohni a odrazu sme liezli dohora...stratili sme cestu pod nohami a už sme sa mordovali o polnoci po lese. Tu tam zdiaľky bolo počuť jelene v ruji. No nebolo mi všetko jedno. Ustlali sme si, kdesi pod stromom, čo ti poviem, týždeň pred tým som videla Blair Witch. Nechci vedieť, ako mi bolo. Tam, pod praskajúcim stromom, a mäkkej tráve sme na jednej perníkovej tyčinke a plechovke piva počkali až do svitania. I pospali sme, i prebrali zmysel života...aby sme o pár hodín na to, keď už bolo slniečko na východe prišli na to, že sme dvadsať krokov od stanového tábora v ktorom sme boli ubytovaní. I to sa stáva. Môj zmysel ma nesklamal, išiel správnym smerom, len môj strach ma nepustil ďalej.
    Len škoda, že tých húb sme neponachádzali :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty brďo, to jsi měla hezké dobrodružství! :D

      Vymazat
  3. Takové dobrodružství miluju! Já ho mám v Anglii.

    OdpovědětVymazat