čtvrtek 21. července 2016

POPELKA V MODERNÍ DOBĚ


Ahojte!☺

Ještě pořád jsem ve fázi, kdy nestíhám (a upřímně se mi ani moc nechce) psát, ale našla jsem v počítači článek, který jsem psala do MOUDu už docela dávno. Našla bych i další, ale pro dnešek jsem se rozhodla zveřejnit relativně krátké moderní pojetí známé pohádky, které je psané jednoduše, takže si u něj pěkně odpočinete. V podstatě je to taková „puberťácká love story“, samozřejmě se šťastným a zamilovaným koncem. I tak ale doufám, že se vám bude líbit! ☺





1. část


Mám 3 dny na to, abych se připravila na kamarádčinu oslavu 16. narozenin. No, „oslavu“. Je to ples. Lucía si na tyhle věci hodně potrpí. Šaty a tanec jsou samozřejmostí. A já? Nemám co na sebe a neumím jediný krok. A ještě mám strach z toho, co všechno zvládnu za ten večer pokazit. Jsem totiž hrozně nešikovná.
Teď mi volala Lucía. Její kamarád by byl ochotný mě narychlo naučit nějaké základní kroky, abych zvládla alespoň něco odtancovat. Teda kámoško, ty mi dáváš! Přijede ve 4. To znamená, že mám půl hodiny na to, abych ze sebe udělala člověka a převlékla se aspoň do čistého oblečení. No panebože, tak málo času!
Přišel včas. Na minutu přesně. Když jsem otevřela, uviděla jsem vysokého kluka s velkými rameny. Oči měl modré a vlasy světlé. Nevypadal vůbec špatně.
„Ahoj. Jsem Adam. Lucía mě posílá. Prý tě mám naučit tancovat. Pochopil jsem dobře, že na to máme tři dny?“
Cítila jsem, jak se začínám červenat. Ten hlas bych mohla poslouchat celé hodiny. Kruci, hlavně klídek!
„Ahoj, Monika. Pochopil jsi to správně. Za tři dny má oslavu a já... jsem to nikdy nezkoušela, nikdy jsem netancovala. Taneční nám ještě nezačaly, takže...“
„Takže tu nebudeme stát a půjdeme na to, ne?“
Celá mimo jsem se vbatolila dovnitř a on sebevědomým krokem vešel za mnou. Já jsem každému nalila sklenici vody. Trochu se mi při tom třepala ruka, ale povedlo se mi „jen“ pokapat stůl. Copak mě tak znervózňuje? Musím se okamžitě uklidnit nebo to nedopadne dobře!
Přesunuli jsme se do mého pokoje. Adam přinesl i CDéčko, které vložil do rádia, a nechal mě poslechnout si první písničku. Já jsem seděla na posteli a snažila se vnímat tu hudbu. Pořád jsem ale koukala na ten jeho úsměv. Vypadal fakt sympaticky, když dřepěl u rádia a soustředil se na to, co poslouchá. Když skladba skončila, zvedli jsme se. Já jsem si uvědomila, že jsem nezachytila kromě prvních pár tónů vůbec nic. Kromě jeho, samozřejmě.
Adam mě chytil kolem pasu a ukázal mi první krok. Ten jsem kupodivu zvládla. Pak mě pustil a předvedl pokračování beze mě. Zeptal se, jestli jsem to pochopila a já i přesto, že jsem vůbec nepobrala, kam se kdy přesouval a jak se pohyboval, jsem přikývla. Opět mě tedy vzal kolem pasu.
Byla jsem taková nesvá. Nikdy u mě kluk nebyl takhle blízko. Určitě jsem vypadala jako rajče. Šla jsem úplně jinak než on. Připadala jsem si jako hrozný nešika. Ale když jsme to zkusili už asi po 10., zvládla jsem moje kroky sladit s těmi jeho. Adam skvěle vedl, tak proto to potom už nebylo tak špatné. Nakonec jsme to zkusili i s hudbou. To bych se raději neviděla. Pošlapala jsem mu, chudáčkovi, nohy. Pro jistotu jsme to tedy dneska ukončili. Odcházel v 6. Za dvě hodiny mě zvládl naučit základní kroky. Byla jsem za to moc ráda.
„To půjde, jen musíme zabrat. 2 hodiny nám stačit nebudou. Máme na to už jen zítřek a čtvrtek. Co kdybych přišel od 2 do 4 a pak k večeru od 6 třeba do půl 9.? Co říkáš?“
„Pokud myslíš, že nejsem beznadějný případ, jsem pro.“
Na moji přihlouplou poznámku neodpověděl a rozloučil se se slovy: „Tak dobře, budu se těšit.“


2. část

Škola nám dneska skončila už ve 12 a tak mě Lucía vytáhla do města shánět šaty. Strašně jsem se těšila. Možná proto, že jsem žádné takové šaty doma neměla a ani jsem je nikdy nekupovala. Když jsme vešly do obchodu, který kamarádka vybrala, nestačila jsem se divit. Ta kvanta různých střihů, délek a barev. Lucía se jen otočila a už držela v ruce troje šaty, které mi podávala.
„No šup, utíkej do kabinky, budu ti nosit další.“
„A co ty? Ty máš šaty?“
Až po vyslovení otázky jsem si uvědomila, jak hloupá byla.
Lucía mi odpověděla pohledem „děláš si legraci?“ a šla se brodit dalším stojanem. Já jsem se tedy zavřela v kabince. Prohlédla jsem si šaty, ale žádné se mi nelíbily. Tak jsem řekla, že mi nesedí a čekala, co mi přistane v kabince tentokrát. Pak Lucía přinesla krásné červené šaty. U těch jsem se fakt těšila, až je zkusím. Oblékla jsem si je, ale zdálo se mi, že mě zvětšují.
„Jsem v nich strašně tlustá...“
„Ale nejsi, sluší ti.“
„Ne, vypadám jak hroch se sukní. Tyto ne.“
Kamarádka protočila panenky a zakroutila hlavou. Ještě další hodinu jsme strávily v obchodě. Když už jsme chtěly odejít, zahlédla jsem fialovou látku. Došla jsem ke stojanu a vytáhla přenádherné třpytivé šaty. Ty chci! Ještě jednou jsem tedy zalezla do kabinky. Měly podobný střih jako ty červené, ale tyhle mi obepínaly postavu tak... jinak. Když jsem vylezla ven, kamarádce se objevil na tváři rozzářený úsměv. Přikývla a já jsem pak odcházela spokojená domů na 2. lekci tance.
Šlo mi to mnohem líp. Naučila jsem se včerejší sestavu bez hudby, aniž by mě Adam musel nějak moc vést. Ke konci jsme to zkusili s hudbou, ale dopadlo to podobně jako včera.
„To doladíme večer. Neboj.“
Uměl mě podpořit. Tak, že jsem uvěřila tomu, že to opravdu zvládnu.
„Děkuju. Těším se.“
Ano! Večer jsem to vážně zvládla. Těsně před tím, než odcházel, zapnul hudbu a zkusili jsme to zatancovat. Jen 2x jsem mu šlápla na nohu, ale jinak to šlo bez úrazu. Byla jsem na sebe moc hrdá.
„Zítra už bude jen jedna lekce. K večeru už se budeme chystat. Ale můžeme ji protáhnout od 2 do 5. Lucía dojede před 6. a čeká nás dvouhodinová příprava v koupelně.
„Jasně, to chápu. A s tím prodloužením... to je dobrý nápad. Neuškodí ti to.“
Nevěděla jsem, jak na poslední větu reagovat. Když jsem ale viděla ten uličnický úsměv, strčila jsem do něj ramenem a rozloučila se.


3. část

Ráno jsem vstávala strašně nervózní. Byla jsem jak mátoha. Přetrpěla jsem školní den a když jsem se docourala domů, Adam už stál přede dveřmi.
„Ahoj? Co ty tady?“
„Máme hodinu ne?“
„Ale až ve dvě.“
„Je čtvrt na 3, Moniko.“
„Už? Aha, promiň, jsem nějak mimo. Pojď dál.“
Zkoušeli jsme vážně až do těch 5. Za tu dobu jsem zvládla tu jednu sestavu na hudbu, kterou mi Adam pouštěl jako první. Na ostatní písničky jsem se zvládla nějak pohybovat podle toho, jak mě vedl. Měla jsem už lepší pocit.
Kolem půl šesté se ozval zvonek. Adam byl ještě u mě, protože jsme skončili něco po čtvrt, a teď seděl v obýváku s buchtou. Otevřela jsem dveře a v nich se objevila Lucía.
„To mám dneska posunuté hodinky? Ještě není 6, ne?“
„Ne, ale to nevíš, že na přípravu na ples potřebuješ co nejvíce času?“
Pokývala jsem hlavou a vešly jsme dovnitř. Lucía se pozdravila s mým učitelem, něco mu pošeptala, on se zaculil, zvedl se, kývl na mě a odešel.
Zamrzelo mě, že se ani pořádně nerozloučil. Nemáme na sebe kontakt, nevím, kde bydlí. Co když už ho neuvidím. Zevnitř mě to hrozně mrzelo a trápilo, ale nechtěla jsem Lucíe kazit radost z plesu svými hloupými myšlenkami.
Vážně jsme od půl šesté až do osmi zkoušely různé účesy a líčení. Přestože mám fialové šaty, nemohla jsem mít v této barvě i líčení. K mým modrým očím to vypadalo, jako bych měla monokl. Nakonec jsem měla tmavé kouřovky s náznakem temně fialové a moje světlé vlasy byly napůl stočené do drdolu, navlněné a spuštěné na záda. Lucía měla modré šaty, stejně tak i líčení. S účesem to měla jednoduché. Její vlasy ostříhané na mikádo si jen vyžehlila a byla připravená.
O půl deváté jsme byly na místě. Ples se konal ve školní tělocvičně, kterou si Lucía u vedení školy vyprosila. Začátek měl být v 9. Mně ale čas ubíhal strašně rychle. Nervozita stoupala. Po půl hodině už byl sál vážně plný lidí. Začala hrát hudba a různé páry se přesunuly na parket. Já několik prvních písniček seděla. Nikoho jsem tam neznala. Zato Lucía byla pořád v pohybu. Asi na 5. písničku za mnou přišel kluk, který se představil jako Martin. Vyzval mě k tanci a já jen nejistě přikývla.
Začátek jsem zvládla bez problémů. Pak ale začal vést. Úplně jinak než Adam. A já byla v pasti. Neustále jsem mu šlapala na nohy. Polilo mě horko a zrudla jsem. Po skončení písničky jsem viděla v jeho tváři znechucení. Neochotně poděkoval za tanec a odešel. Cítila jsem se hrozně.
Šla jsem se napít nealkoholického punče, abych se trochu zchladila. Když jsem přiložila kelímek k ústům, někdo do mě vrazil. Samozřejmě jsem měla celý obsah kelímku na šatech. Chtěla jsem domů, cítila jsem, že za chvilku začnu brečet. Nemohla jsem najít Lucíu, tak jsem vyběhla ven. Zavolala jsem si taxi a jela domů. Bylo mi to líto, hlavně kvůli kamarádce. Chtěla mě tam, ale... já jsem nemohla. Byla jsem znechucená, smutná, zklamaná sama ze sebe...
Sundávala jsem si šaty. Najednou jsem si uvědomila, že jsem ztratila svůj náramek. Dostala jsem ho od maminky ke svým patnáctinám. Byl jednoduchý, stříbrný. Pomyslela jsem si, že už to nemůže být horší. Ale omyl. Zazvonil zvonek. To bude Lucía. Postřehla, že jsem zmizela a teď mě hledá. Budu dělat, že nejsem doma. Zvonek ale nepřestával zvonit.
Neochotně jsem došla ke dveřím v domácím tričku. Ani jsem se nenamáhala si oblékat tepláky. Když jsem ale otevřela dveře, začala jsem toho litovat.
„Ahoj.“
„A-ahoj. Co ty tu?“
Viděla jsem ten uličnický úsměv. Stáhla jsem si tričko co nejvíce pod zadek.
„Jaktože nejsi na plese? Proč jsi odjela?“
„Co? Ty jsi tam byl?“
„Dojel jsem akorát, když jsi sedala do taxíku.“
„Já jsem nevěděla, že jsi pozvaný.“
„Byl. Od dnešního odpoledne. Lucía mi řekla, že mám přijít. Kvůli tobě.“
„To je od tebe hezké, ale já už tam nejsem. Mám zničené šaty a náladu taky. Byla jsem neschopná, nedokázala jsem zatančit ani jeden hloupej tanec. A k tomu všemu jsem ztratila svůj náramek.“
Draly se mi slzy do očí.
„Myslíš tenhle?“
Sáhl do kapsy a vytáhl můj stříbrný dárek.
„Kde jsi ho..? A jak víš, že...?“
„Našel jsem ho na místě, kde sis brala taxík. A jak vím, že je tvůj? Měla jsi ho vždycky, když jsme zkoušeli. Vždycky jsi měla vlasy v culíku ve žluté gumičce. Vždycky jsi měla černé legíny. Vždycky jsi měla řasenku a černé linky. Vždycky jsi měla průhledný lesk na rtech. A vždycky jsi měla malé lesklé kamínky v uších.“
Koukala jsem na něj pomalu s otevřenou pusou. Vzal pramínek mých vlasů, a když uviděl, že ani dnes mi naušnice nechybí, nahodil ten svůj uličnický úsměv. Ruku ale neodtáhl.
„Když jsi mě poprvé uviděla, červenala ses. Třepaly se ti ruce, když jsi nalívala pití. Když jsem tě držel kolem pasu, byla jsi nejistá. A dneska, když jsi mi krájela buchtu, sis div neufikla prst...“
Nevěděla jsem, co říct. Pohladil mě po tváři, podíval se mi do očí, pousmál se a políbil mě.
To už mi bylo jedno, před kolika lidmi jsem se na plese ztrapnila. Bylo mi jedno, že jsem si polila punčem šaty. Bylo mi jedno, že mě Adam viděl jen v tričku a bez kalhot. Byla jsem šťastná. Pociťovala jsem motýlky v břiše. Bylo mi zkrátka moc hezky.
Nakonec mě Adam přemluvil, abych si půjčila šaty od Lucíi a jela na ples znovu. S ním. Celý zbytek večera jsme se pak od sebe nehnuli. Tanec s ním mi šel mnohem líp. Ukazoval mi různé nové kroky a učil nové choreografie. Moc mě to bavilo a ples jsem si i přes nešťastný začátek užila. A on, doufám, taky. Děkuju, Lucío.

Blogerka Klárka

4 komentáře: