neděle 10. dubna 2016

DNY PLNÉ SMUTKU

 

Ahojte! ☺

Dneska jsem tu s trochu jiným článkem. Podle názvu i fotky asi tušíte, že nebudu zpívat písničku „Happy“ ani skákat do stropu. Jednoduše každý má občas špatné období. Já se z toho svého rozhodla vypsat.

Pátek. Pro někoho to byl skvělý den, protože se přiblížil dlouho očekáváný víkend, kdy si konečně bude moct odpočinout. Pro mě? V podstatě normální, chvilkami i veselý den. Kromě chvalitebné ze čtvrtletky z matiky jsem měla jen pět hodin, takže jsem si říkala, že lépe být nemůže. Lépe ne, ale hůř bylo. Když přejdu test z češtiny, za který dostanu tak dostatečnou, protože můj mozek prostě rezignoval, přijde ta horší část dne. Ze školy jsem se dopravila domů a pak došla na trénink. A tam to začalo.

Nebyla jsem schopná trefit míček. Nezpracovala jsem přihrávku ani netrefila branku. Ke konci jsem se nenamáhala ani nabíhat kamkoliv k bráně, abych to nekazila týmu a radši jsem se držela bokem. Bylo mi hrozně. Přišla jsem si tak neschopná. Odtrpěla jsem si ten hrozný trénink a vyšla ven z tělocvičny. Sedla jsem do auta a nechala se odvézt domů. Jakmile jsem za sebou zabouchla vchodové dveře, slzy se mi protlačily do očí. Věděla jsem, že doma nikdo není, ale nechtěla jsem brečet. Proč? Vždyť o nic nešlo, byl to prostě jen blbej den...

Ale přišlo to, čeho jsem se bála. Jednou za čas mívám prostě den, kdy na mě všechno dolehne. I věci, které normálně neřeším. Stesk po lidech, kteří mi běžně nechybí. A nebo se znásobí ten, který pociťuju, když myslím na jiné osoby. V tu chvilku chci být sama. Jen sama... Nechat slzy téct a mluvit do ticha. Být zavřená v pokoji, mít soukromí...

Ten den jsem neměla už ani chuť k jídlu. Když já nemám hlad nebo chuť jíst, opravdu je něco špatně. Jsem věčný jedlík a každé sousto se mnou udělá divy. A ten den? Neměla jsem hlad, nechtěla jsem vylézat z pokoje. Nikomu jsem stejně nechyběla, tak jsem zůstala zavřená za svými dveřmi.

Plakala jsem kvůli stesku po rodině. Kvůli pocitu samoty. Najednou mi přišlo, že nemám přátele. A pevné zázemí mám jen v polovině rodiny. Že jsem na všechno sama. Že nemám lidi, kteří mě obejmou, když mi bude smutno. Začalo mi být smutno úplně po všech, které mám ráda a nejsou se mnou. Připadala jsem si slabá. K ničemu. Že nic neumím, nic mi nejde, nejsem v ničem dost dobrá. Všechny malé problémy se najednou zvětšily do velkých rozměrů a já měla pocit, že je nezvládnu.

Ale vím, co mi pomáhá. Když to není obejmutí od osoby, jejíž náruč by mě uklidnila (a takoví lidé jsou pouze 2), je to samota a spánek. Prostě se vyplakat a pak usnout. Ráno se probudit sice se špatnou náladou, ale podstatně lepšími myšlenkami než předešlý den. Po nějaké době to samo odezní a bude zase dobře. Vše se vrátí zpět....

Jednou za čas prostě mívám takový den. Takový, kdy je všechno na nic. Ale myslím, že to patří k životu. Že i silní lidé občas potřebují chvilku pro sebe, kdy vyjádří své emoce. Jsme přece jen lidi.

Je třeba ale nezapomínat na to, že i když vám je sebe hůř, neměli byste se trápit. Žádné ubližování sami sobě. Najděte si šetrnější způsob, jak se z toho dostat. Spánek nebo společnost blízkých osob... Vždyť život máme jen jeden, tak proč ho zahazovat nebo si s ním pohrávat jen kvůli jedné špatné náladě?! Taková vzácná věc přece za takovou prkotinu nestojí...


Ať už na vás dolehlo cokoliv, padá vám na hlavu sebevíc věcí, ať vám kdokoliv chybí... Nezapomeňte, že je to jen přechodný stav. Všechno je v hlavě. Po čase se vše urovná a zase bude líp! A to mi věřte, vím, o čem mluvím! ☺

Blogerka Klárka

12 komentářů:

  1. Ahoj , konečně nijaký článek , který je pravdivý! Máš pravdu. Někdy se cítím stejně jako Ty. Taky občas cítím samotu, ale pak to vše přejde. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Vystihla jsem jen svoje pocity, bez příkras. Vždycky to přejde, ale lidská psychika umí s člověkem pěkně zamávat... :)Po čase je líp...

      Vymazat
  2. Jako bys mi mluvila z duše, taky mívám někdy takové dny, kdy mi připadá, že je všechno kompletně špatně i když třeba není. Já v takových chvílích bohužel ale nezvládám ani usnout :D mně zas vždycky pomůže kamarádka, která je na drátě jakoukoli hodinu a přesně ví, jak mě uklidnit. Tak přeju, ať je zas líp a ať se ti to moc často nestává :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jde o to, najít si na takové situace řešení. Já naštěstí právě v tkové chvíle usínám nejrychleji, protože vím, že se mi uleví...
      Moc děkuju! ☺ Jsi moc milá! ☺

      Vymazat
  3. To mě mrzí. Souhlasím s tím, že slabší chvilku bude mít patrně každej z nás. Popravdě řečeno tyhle stavy mám taky. U mě ale paradoxně funguje, když jsem ve společnosti. Zahrát kulečník, poklábosit s přáteli, přijít na jiné myšlenky. Ale o tom to je vědět, co na každého z nás platí :)

    Lamičův blog

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každý je jiný, nemůže na všechny platit totéž. Někomu pomůže společnost, která mu pomůže zapomenout na smutné myšlenky, někomu zase samota, kdy se vypovídá, dostane to ze sebe a pak se mu uleví. Nemůžeme být všichni stejní... :)

      Vymazat
  4. Jsme jen lidé a ne dokonalé stroje. I na mě přijdou chvilku smutku a samoty.. :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To na každého, jak jsi řekla, jsme lidé. Cítíme emoce, jak ty dobré, tak ty špatné... Důležité je znát se natolik, abychom věděli, co v takových chvílích dělat... :)

      Vymazat
  5. po každej búrke vyjde slniečko :)

    http://teenmumy.blogspot.sk/

    OdpovědětVymazat
  6. Úplně tě chápu.. Taky se občas takhle cítím a potřebuju být prostě sama.. ale po nějaké době se vždycky začnu těšit na to, až se z toho všeho oklepu a bude líp :)

    Another Dominika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle mě se takhle cítí každý... Podobně... Jen řešení má každý jiné... :) A vždycky se to pak zlepší a je líp! :)

      Vymazat